Interwiev proti atomovému znovuvyzbrojování

Občas se vracejí: co se děje s atomovým znovuvyzbrojováním?
Interwiev s Angelem Baraccou, fyzikem a vědcem, proti válce
Olivier Turquet
Zdroj : Buone Nuove – 26. října 2006
26. října 2006

Tímto interview zahajujeme sérii interview věnovaných odzbrojení, čímž hodláme přispět ke kampani vedené na světové úrovni, zahájené humanisty po celém světě. Chceme obrátit pozornost k „zapomenutému“ problému atomového zbrojení a ke konkrétnímu nebezpeční, které obnáší. Je pro nás potěšením, že tuto sérii interview můžeme zahájit s Angelem Baraccou, a to nejen vzhledem k jeho nepopiratelné kompetenci v této oblasti, inteligenci a jasnozřivosti jeho postoje, ale především pro jeho ochotu a lidskost, s nimiž se u něho setkáváme pokaždé, když se nám dostane příležitosti ke společné aktivitě: jsou to vlastnosti, které lidstvo potřebuje především.

Angelo Baracca je profesorem fyziky na florentské univerzitě. Prováděl výzkumy v různých oblastech fyziky a věnoval se kritice vědy. Spolupracuje s fakultou fyziky havanské univerzity na Kubě. Publikoval řadu vědeckých prací a vydal řadu knih, vědeckých příruček pro univerzity a střední školy a obecná pojednání o vědě a její historii. Pravidelně spolupracuje s deníkem Il manifesto a s různými časopisy (Giano, GeurrakPace). Už dlouhou dobu se věnuje aktivně problému atomového zbrojení a mezinárodních vztahů, aktivně se účastní protiválečného hnutí. Nejčerstvější jeho publikací v této oblasti je kniha A volte ritornano: Il Nucleare, La Proliferazione Nucleare Ieri Oggi e Soprattutto domani, Milano, Jaca Book, 2005) (Občas se vracejí : Atom, šíření atomových zbraní včera, dnes a hlavně zítra)

Atomový pokus v Severní Koreji šokoval celý svět: co se skrývá za tímto činem?

Skrývá se za ním zcela určitě pokřivená logika nebo odůvodnění, pochopitelný je však jen bereme-li jej jako důsledek arogance a nátlaku ze strany velkých mocností, hlavně mocností atomových, se Spojenými státy v čele. Po celé období studené války atomová výzbroj plnila (naštěstí, až na tragické epizody Hirošimy a Nagasaki, k nimž došlo rovněž na základě liché záminky) pouze roli zastrašovací, neboli měla případného útočníka zastrašit.

Nejjasnější výklad severokorejského atomového pokusu přinesl hned na druhý den izraelský deník H´aretz: „Stát vlastnící atomové zbraně je chráněn před útokem na svá atomová zařízení“, z čehož pochopitelně vyplývá závěr, že na Írán je třeba zaútočit, ještě než bude atomovou bombu vlastnit (jako byl v roce 1981 bombardován atomový reaktor v Iráku).

Stačí jen pomyslet, k čemu by asi Koreji mohly být atomové hlavice, které možná vlastní, nebo k čemu by mohly být zítra ty, které by (velmi hypoteticky) mohl získat Írán: kdyby jich tyto státy opravdu použily, měly by záruku, že budou okamžitě vymazány z mapy světa (i kdybychom připustili, že Teherán by jednou mohl zpustošit území Izraele, pak 5 nejmodernějších ponorek, které Německo štědře za sníženou cenu Izraeli prodalo, by zůstalo bez úhony a připraveno k devastující odvetě). Těmto zemím tudíž atomové zbraně slouží k tomu, aby na ně nebyl podniknut útok, a ne aby na někoho zaútočily ony!

Odhlédneme-li od jakéhokoli hodnocení severokorejského režimu, rozhodnutí rozvíjet výrobu atomových zbraní je jen výsledkem zcela pochopitelné logiky, odpověď na hrozbu a aroganci USA. Tato zem nechce nic jiného, než aby se jí pomohlo, činí to sice jazykem a postoji pokřivenými, ale mnohem méně než jsou pokřivené jazyky a postoje , k nimž se uchyluje Washington. Ty mají podobu ryzí arogance.

Nejlepším způsobem kontroly íránského atomového programu, aby nebyl odveden k vojenským účelům, by bylo nastolení spolupráce, například při procesu obohacování uranu pro nevojenské účely (jak to Teherán navrhl, a nebyl vyslyšen, pře několika týdny Francií). Mělo by být jasné, že jestliže „hájím“ nevojenský atomový íránský program, jakkoliv jsem přesvědčený odpůrce atomové energie, a třebaže vím, že tento íránský postoj je i výsledkem tamějších problémů vnitropolitických, pak jen protože mezinárodní pravidla jsou tím, co musí všichni dodržovat.

Ostatně to, co Írán tvrdí, že má v úmyslu (s popřením vojenských ambicí), udělala a završila řada států, například Brazílie (která až do poloviny osmdesátých let rozvíjela vojenský atomový program, který opustila, až se vybavila veškerým materiálem a získala schopnosti dát atomovou bombu dohromady!) IAEA přiznává, že dokonce 44 států je s to si atomovou bombu vyrobit, a nikdo nehne prstem. Je to pořád jedna táž politika dvou metrů používaná tím, kdo je silnější. Skutečným probléme, který se za vším ukrývá, je skutečnost, že Spojené státy nedosáhly závazku celkového a atomového odzbrojení, uloženému před 36 roky Smlouvou o nešíření (TNO) a bezpočtukrát prosazovanému Valným shromážděním OSN a na mnoha jiných slavnostních zasedáních mezinárodních institucí.

Vraťme se na okamžik o krok zpátky: jaký dnes mají smysl už existující atomové arsenály? Jaké jsou dnešní tendence?

Role existujících atomových arsenálů (oficiálních, i neoficiálních, o kterých se ví, jako třeba arsenál izraelský) se radikálně změnila. Během studené války, s ubezpečením vzájemného zničení, měla za úkol zamezit čelní srážce mezi oběma bloky. Řada pokusů ostatních zemí vybavit se během oněch desetiletí atomovými zbraněmi znamenala spíše snahu opatřit si status symbol a výhodnou pozici při jednáních, jakmile by jednou byly členy atomového klubu.

Po konci studené války iluze, že atomová výzbroj se stala zbytečnou a že je tudíž možné ji odstranit – její ničivý potenciál už neodpovídal nové situaci ve světě a hrozba totální destrukce nabyla konkrétnosti z asymetrií mocenských sil – vydřela jen krátce (třebaže některé významné mezinárodní dohody se ji zdály potvrzovat, třeba dohoda START – II v roce 1993, týkající se omezení strategických atomových zbraní, která však skončila, ještě než splnila svou funkci.

Nebo zákaz atomových pokusů, dohoda CTBT z roku 1996, která ani platit nezačala, jelikož nebyla USA ani jinými státy ratifikována. Pak přišel šok s atomovými pokusy Indie a Pákistánu v roce 1998, rychle strávený ve jménu války s terorismem (ve skutečnosti zaměřený proti Číně). Role atomových zbraní se naprosto změnila. Úřední prohlášení americké státní administrativy tvrdí, že USA nemají v úmyslu se atomových zbraní se vůbec nikdy vzdát.

Proč se to děje?

Mocenské delirium Spojených států – zbraně jsou pro ně nástroj sloužící k udržení vlastní hegemonie a k podpoře vlastního hospodářství – je má k tomu, aby atomové hlavice už nepovažovaly za nejzazší možnost, ale za zbraň ve vedení války rozhodující. Nové strategie Pentagonu kladou tyto zbraně na úroveň s jinými složkami obranného systému a předpokládají jejich explicitní i preventivní použití. USA a po nich další mocnosti usilovně hledají atomové zbraně nového typu a redukovaném zpětném aktivním dopadu, použitelné ve válce, které by odstranily „zbytečně rušivý“ rozdíl mezi zbraněmi atomovými a zbraněmi, kterým se nepěkně říká „konvenční“.

Pak jsou tu atomové arsenály, jako třeba arsenál izraelský, který si explicitně Spojené státy vyžádaly, aby zajistily svému „četníkovi“, pověřenému garantovat v této oblasti s pomocí dekolonizace imperialistické zájmy, naprostou nadvládu. Uvážíme-li tyto hrozby a tyto tendence, pak jsou pochopitelné (i když ne ospravedlnitelné a tím méně chvalitebné) aspirace zemí, které se cítí být ohroženy, vybavit se atomovými zbraněmi.

Jaké ekonomické zájmy se skrývají za atomových zbrojením?

Mám dojem, že tento problém má mnoho podob, které se navzájem doplňují. Závody ve zbrojení, především atomovém (zde je třeba zdůraznit, že nejde jen o hlavice, ale o náklady převažující v celém systému: rampy, ponorky, poplašné a kontrolní systémy, údržba, výcvik a tak podobně), měly rovněž za úkol oslabit Sovětský svaz. Je třeba vědět, že takzvaný „vojensko-průmyslový komplex“ měl ve Spojených státech a v SSSR zcela odlišnou roli.

V případě USA to byla hluboká integrace mezi státním vojenským aparátem a mocným soukromým průmyslem v této oblasti, v případě SSSR naopak všechno bylo záležitostí státu, jehož investice nebyly tudíž produktivní a místo toho, aby hospodářský rozvoj podporovaly, tak jej naopak brzdily.

Dnes je vojensko-průmyslový komplex, pokud je to ještě možné, ještě mocnější. Což vysvětluje nutnost nových válek, nutnost permanentního válečného systému, výrobu co nejsofistikovanějších zbraní, jejíž „nezbytnost“ často vytvářejí samy zbrojní podniky. Tyto zbraně činí zbraně dosavadní zastaralými a nutí k jejich nahrazování (nebo „spotřebovávání“ a zkoušení ve válkách).

Atomová výzbroj je vyvíjena ve třech obrovských výzkumných laboratořích a odtamtud vycházejí i návrhy na nové typy zbraní pro nové funkce, nebo nové vojenské funkce vyžadující si zbraně nového typu. Je to systém komplexní a samoživitelný. A práce v jeho skrytu – dnes je to třeba připomínat víc než kdy jindy – je násilím obnovovaný byznys založený na „nevojenských“ atomových programech výroby elektrické energie (která, připomeňme si, kryje necelých 17% světové energetické potřeby a umožňuje největší plýtvání). K ekonomické funkci „vnitřní“ se přidává funkce „globální“, která, jak jsem už připomínal, místo aby zaručila nadvládu, v rovině ryze ekonomické spíše kolísá.

Jak skončila dohoda o nešíření?

Smlouva o nešíření se bohužel nedokázala zhostit role, která jí byla přisouzena, jen z velice malé části. Šlo v podstatě o kompromis mezi státy neatomovými, které se vzdaly toho, že si tyto zbraně opatří, výměnou za závazek, který na sebe vzaly státy s atomovou výzbrojí v článku VI, a sice, že „v dobré víře budou jednat o efektivních opatřeních spojených s co nejvčasnějším zastavením závodů v atomovém zbrojení a s pokročením ke všeobecnému a naprostému odzbrojení pod důkladnou a efektivní mezinárodní kontrolou.“

Dohoda o nešíření atomových zbraní omezila pouze částečně a zdánlivě šíření atomových zbraní, neboť nehledě na státy, které už atomovou bombu měly (Izrael, Jižní Afrika, Indie, Pákistán, Severní Korea) je tu řada dalších, které vlastní potřebný materiál a osvojily si potřebné schopnosti, aby mohly atomové hlavice okamžitě vyrábět: na prvním místě Japonsko, Německo, Brazílie, a nejen ony.

IAEU přiznává, že dokonce 44 státům schopnost vyvíjet pokročilé atomové zbraně, jakkoliv některé by to nesvedly okamžitě. Washington se dnes všemi způsoby snaží dohodu o nešíření atomových zbraní odložit stranou. Je naprosto skandální, že úředně a slavnostně přiznal atomový statut Indii – a to mimo dohodu o nešíření, kterou New Dili nepodepsala - v rámci atomové spolupráce podepsané Bushem před několika měsíci (coby akt jasně protičínský: podepsal by ji i s Pákistánem, kdyby tamějšímu režimu mohl jen trochu důvěřovat). Ještě skandálnější je však podpora dokonce ani příliš neutajovaným militaristickým a atomovým aspiracím Tokia, které už vlastní dobrých 40 tun plutonia a nedávno otevřelo nové zařízení na jeho výrobu, které plutonia vyrobí 8 tun ročně.

Nejzávažnější vojenská rizika, spočívající na lidstvu, jsou dnes dána spojením odmítání atomového odzbrojení s odhodláním atomových zbraní použít a s jejich nekontrolovaným šířením na světové úrovni i s výrobou zbraní nového typu. Jediné řešení spočívá v obnově procesu odzbrojení, které by vedlo k totálnímu eliminování těchto zbraní pod mezinárodní kontrolou.

V jaké situaci se nachází Itálie?

Zdejší situace je paradoxní (stejně jako v jiných zemích). Itálie je oficiálně neatomovým státem, který podepsal smlouvu o nešíření atomových zbraní. Tomuto statutu však spousta faktů očividně odporuje. Členství v NATO – které po ukončené studené války a s přijetím, v roce 1999, „nového strategického konceptu“, který ani jeden parlament neprodiskutoval a neschválil, radikálně změnilo svou tvář a svou roli – znamená účast na strategické doktríně a atomovém plánování, neboli na přijetí atomových vojenských kapacit. Itálie v tomto kontextu chová na svém území 90 atomových hlavic (na základnách NATO v Avianu a na italské základně v Ghedi Torre) z celkového počtu 480 v šesti evropských členských zemích NATO.

Tyto hlavice jsou zbytky atomových zbraní rozmístěných v Evropě poté, co Smlouva o nešíření z rohu 1987 odstranila ty, které byly umístěny v raketách středního doletu (říkalo se jim Euro-rakety a přivedly nás na práh atomového konfliktu). Dnes jsou tyto zbraně překonané z hlediska strategického a zdají se být bezmála symbolem naší podřízenosti, protože mnohem užitečnější jsou atomové ponorky nebo hlavice umístěné na vysunutějších základnách. Jejich odstranění (jehož například Řecko dosáhlo, aniž by to pro ně znamenalo nějaké politické problémy) by však stejně mohlo sehrát pozitivní roli při odblokování odzbrojovacího procesu: euro-rakety byly sice odstraněny, nebylo však nic stanoveno ohledně umístění hlavic (zatímco dohoda START/II předvídala jejich zničení), určit ale počet existujících taktických atomových zbraní a jejich operativní stav je jedním z nejméně jasných a nejproblematičtějších aspektů celé záležitosti.

Rusko mezitím dalo vědět, že kdyby jaderné hlavice byly odstraněny, a bylo by ochotné znovu zahájit jednání o taktických zbraních a o jejich odstranění, což by znamenalo znovuzahájení odzbrojovacího procesu. Je tu však i problém závažnější a zneklidňující, jak jej představují americké atomové ponorky potulující se po Středozemním moři, které mohou vplout do našich teritoriálních vod a dokonce i do 11 přístavů a reálných rizikem pro tamní obyvatelstvo, v případě atomové války propuknuvší omylem (nebo záměrně).

Jakoby se vytratila historická paměť: co způsobilo, že byly zapomenuty hrůzy, jakými byly Hirošima a Nagasaki?

Spíše než hrůzy to byly zločiny. Výzkumy historiků dnes již objasnily, že pro užití bomb neexistovala žádná vojenská nutnost a že měly být upozorněním Moskvě, která vyhlásila válku Japonsku (stejně jako „provokaci“ v Pearl Harbour si velice přál Roosevelt, aby „nachytal“ Japonce a mohl změnit postoj americké veřejnosti, která byla proti vstupu do války). „Historická paměť“ je uměla potlačena, rituální oslavy mají vzdálit do nedohledna tragickou konkrétnost. Ostatně dnes je veřejné mínění trvale udržováno v dezinformaci, co se atomových zbraní týče, zodpovědnost byla včera přisuzována Iráku, dnes Severní Koreji a Íránu, a tím je ospravedlňována existence těchto zbraní a jejich role.

Skutečnost je obrácena vzhůru nohama, sdělení zní: „Nikdo jiný než my vás nemůže ochránit proti těmto darebákům, důvěřujte nám. Jestliže uchováváme atomové zbraně (což obvykle nebývá ani připomenuto), pak jen protože jsme k tomu nuceni. Existence Západu a našeho způsobu života je ohrožena.“

Obdobně je tomu s terorismem, termín je záměrně obecný, aby mohl být pokaždé přisouzen někomu jinému, nikdy ale USA nebo Izraeli, a který vlastně ten „správný terorismus“ radikalizuje, pokud jej vůbec neplodí. Kdyby jednoho dne byly atomové zbraně opravdu použity, bylo by nám to předloženo jako nezbytnost, jako menší zlo, jako jediný způsob, jak zadržet teroristy: paměť Hirošimy je tak či onak odsunuta do pozadí.

Nejinak tomu bylo i s pamětí Černobylu: dvacetileté výročí se odehrálo za pokusu o jeho odsunutí do nepaměti. Nesmějí být kladeny překážky novým atomovým programům. A mezi těmito dvěma záležitostmi existuje spojení, které se lidem zatajováno: analýza a trvalá revize následků atomových výbuchů v Hirošimě a v Nagasaki jsou stále ještě nejlepším zdrojem informací o dlouhodobých a rozsáhlých následcích radioaktivity.

Situace ve světě dává najevo známky napětí a zhoršování mezinárodních vztahů. Riziko „atomové nehody“ je vážné! Jsou podle tebe možnosti, kdy k ní dojde?

Co se atomových zbraní týče, riziko války vyvolané omylem bylo vždy přítomné a mnohokrát bylo na dosah ruky. Dnes je ještě závažnější, a to jak vinou nerovnováhy mocenských sil ve světě, tak vinou úpadku ruského vojenského systému, jeho poplašně satelity jsou už často na konci svého operativního života a tudíž „slepé“. Oslabení Ruska je faktor přispívající k riziku a ne k bezpečnosti.

Rýsuje se však ještě něco mnohem horšího. Americké média se tím neustále zabývají a je obecně známo, že USA a Izrael pečlivě připravily útok na Írán: je do něj pojata i jaderná možnost, založená na iluzi rozhodujícího úderu. Jestliže šílenství tento práh překročí, následky nelze předvídat, v každém případě budou tak vážné, že si to ani neumíme představit.

Připomínám to nejzávažnější, a také poselství, jaké bychom měli šířit: riziko vyplývající z přítomnosti atomových zbraní je dnes závažnější než ve všech minulých desetiletích dohromady a atomové odzbrojení a jeho kontrola, to je jediné reálné řešení a už jen proto je naléhavější, než kdy předtím.

Když přemýšlíme nad těmito tématy, zdánlivě tak vzdálenými našim možnostem zasáhnout do nich, zmocní se nás pocit bezmoci. Čím dnes mlže každý z nás přispět k tomu, aby k této tragédii nedošlo?

Chápu velice dobře, že závažné riziko vyvolává pocit bezmoci a nutí odhlížet od problému. Dnes jsme ale ještě více pozadu, a v zásadě je možná ještě i jiná podoba způsobu, jak učinit veřejnost citlivější: jak to pak bude v praxi, to je jiná věc, vyhnout se tomu však nemůžeme. Jsme pozadu, protože dezinformace je obecně propastná: musíme dohnat obrovské zpoždění.

Já si myslím, že je možné (opakuji, v zásadě), předat veřejnosti sdělení, které by ji zmobilizovalo, problém ale je v tom, jak se k veřejnosti dostat. Sdělení, které by se mělo předat, je dvojí: to nejenom že riziko atomových zbraní je dnes větší než kdykoliv předtím, a že to je vina především velkých mocností a jejich odmítání zlikvidovat je. Druhá část sdělení musí tvrdit: „všichni společně to dokážeme“.

Já na prvním místě tvrdím už dlouho, že nedokážeme-li zlikvidovat atomové zbraně, pak nedokážeme zlikvidovat žádný jiný zbrojní systém, u žádného jiného totiž neexistuje tak přesná a závazná mezinárodní legistratura, tak rozlehlý a pádný celek úmluv a rozhodnutí ( k nimž patří i postoj Mezinárodního soudu z roku 1996, který stanoví, že nezákonná je už sama hrozba atomovými zbraněmi a že atomové odzbrojení je povinnost), stejně jako mezinárodně uznané a přijaté nástroje a metody kontroly (například Konvence o biologických zbraních postrádá dokonce i protokol ověřování, takže je prakticky nečinná).

Na druhém místě by si lidé měli uvědomit, že atomové zbraně musí být zadrženy dříve, než budou použity, pak už je totiž pozdě. Toto pozitivní sdělení může být doplněno konkrétními a dosažitelnými odkazy a všemi praktikovatelnými cíli. První požadavek jsem už uvedl: přinutit vládu, aby vyžadovala odstranění všech 90 jaderných hlavic, které jsou v Itálii. Opakuji znova, že Řecko toho dosáhlo a svět se nezhroutil, tyto zbraně jsou zřejmě už zbytečné. Tento cíl může a nemusí být rozšířen na celou Evropu, aby se zabránilo tomu, že hlavice budou z Itálie prostě převezeny do jiné země (vloni o odstranění hlavic žádal belgický parlament).

Stojí za připomenutí, že pět občanů z Benátska, podalo k soudu v Pordenone žalobu na americkou vládu kvůli riziku, jaké vyplývá z přítomnosti atomových hlavic na základně v Avianu: tento fakt zcela jasně dokazuje, že každý z nás má možnost konkrétní akce, zkusme si jen představit, co by se stalo, kdyby tisíce osob, v Itálii a v celé Evropě, podalo žalobu na americkou vládu! Uvažuje se nad možností uchýlit se k takovýmto akcím v přístavních městech, kde mohou pobývat atomové ponorky. Jsou to příklady partikulární, ale zároveň konkrétní, problém, který nebyl řešen 36 let musí být konečně s pomocí pozitivních akcí odblokován a musí dojít ke stmelení narůstající kolektivní vůle.

S její pomocí se pak může přejít k cílům ambicióznějším, jakými jsou denuklearizace Středního východu a Středozemí a likvidace zastaralých a nadbytečných arsenálů anglických a francouzských. Cíl, jakým je atomové odzbrojení, musí být sledován uvědoměle s kolektivní vůlí a zároveň s budováním nové, opravdové politické a sociální jednoty Evropy i s reformou OSN.

Lidé couvají a nechtějí se angažovat, uchylují se k individualismu a lhostejnosti, protože nemají na očích vytváření kolektivních forem akce a odporu. Domnívám se, že právě to je ta největší překážka, kterou před sebou máme, a že problém atomových zbraní může být dobrou výchozí pozicí, aby se začalo s jejím odstraňováním. Tento problém se třeba nezdá být nějak spojen s každodenními konkrétnostmi a stále závažnějšími problémy, které lidi sužují, právě v tom ale také může být jeho klad, na němž se mohou sejít různé politické a názorové rozdíly, protože těžko by se našel člověk při zdravém rozumu, který by se stavěl kladně k atomovým zbraním a riziku holocaustu.